„V naději se radujte“ (Řím 12,12)

Drazí mladí!
Letos v srpnu jsem se setkal se stovkami tisíc vašich vrstevníků z celého světa, kteří se sešli
v Lisabonu na Světových dnech mládeže. V době pandemie, uprostřed tolika nejistot, jsme živili naději,
že se tuto velkou oslavu setkání s Kristem a ostatními mladými lidmi podaří uskutečnit. Tato naděje se
naplnila a pro mnohé z nás, kteří jsme tam byli přítomni – včetně mě –, předčila všechna očekávání!
Jak krásné bylo naše setkání v Lisabonu! Skutečný zážitek proměny, záplavy světla a radosti!
Na konci závěrečné mše svaté na „Poli milosti" („Campo da Graça“) jsem oznámil příští etapu
naší mezikontinentální pouti: korejský Soul v roce 2027. Ještě předtím jsem vás však pozval do Říma na
Jubileum mládeže v roce 2025, kde se i vy stanete „poutníky naděje“.
Vy mladí lidé jste radostnou nadějí církve a lidstva, které je stále na pochodu. Rád bych vás
uchopil za ruku a šel s vámi po cestě naděje. Rád bych s vámi mluvil o našich radostech a nadějích, ale
také o smutku a úzkosti našich srdcí a trpícího lidstva.1 V těchto dvou letech přípravy na Jubilejní rok
budeme nejprve uvažovat nad Pavlovým výrazem „V naději se radujte“ (Řím 12,12) a poté se hlouběji
seznámíme se slovem proroka Izaiáše: „Ti, kteří doufají v Hospodina, jdou bez únavy“ (srov. Iz 40,31).

Odkud tato naděje pochází?
„V naději se radujte" (Řím 12,12) je výzva svatého Pavla římské obci, která prochází obdobím
tvrdého pronásledování. Ona „radost v naději“, kterou apoštol hlásá, ve skutečnosti pramení
z Kristova velikonočního tajemství, z moci jeho vzkříšení. Není plodem lidského úsilí, vynalézavosti nebo
umění. Je to radost, která pocházíze setkání s Kristem. Křesťanská radost pramení ze samotného Boha,
z vědomí, že nás on miluje.
Benedikt XVI. se při reflexi své zkušenosti ze Světových dnů mládeže v Madridu v roce 2011
ptal: „Kde se bere radost? Jak ji vysvětlit? Jistě je zde mnoho faktorů, které působí společně. Ale tím
rozhodujícím je [...] jistota, která vychází z víry, že já jsem chtěný. V dějinách mám svůj úkol. Jsem přijat
a jsem milován.“ A upřesnil: „Koneckonců potřebujeme bezpodmínečné přijetí. Teprve když mě Bůh
přijímá a já si tím jsem jistý, vím s jistotou: Je dobře, že jsem tady. [...] Je dobré existovat jako člověk, a
to i v těžkých dobách. Víra činí člověka vnitřně šťastným.“
2

Odkud je má naděje?
Mládí je doba plná nadějí a snů živených krásnými skutečnostmi, které obohacují náš život:
nádherou stvoření, vztahy s blízkými a přáteli, uměleckými a kulturními zážitky, vědeckými
a technickými poznatky, iniciativami na podporu míru, spravedlnosti a bratrství atd. Žijeme však
v době, kdy se zdá, že pro mnohé, včetně mladých lidí, naděje ve velkém absentuje. Bohužel mnoho
1 Srov. Druhý vatikánský koncil, pastorální konstituce Gaudium et spes, č. 1, Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství
2002.
2
Benedikt XVI., Promluva k Římské kurii, 22. prosince 2011.

vašich vrstevníků, kteří zažívají válku, násilí, šikanu a různé formy strádání, je sužováno zoufalstvím,
strachem a depresí. Připadají si jako zavření v temném vězení, kde nemohou spatřit sluneční paprsky.
Dramaticky to dokládá vysoký počet sebevražd mezi mladými lidmi v řadě zemí. Jak lze v takové situaci
prožívat radost a naději, o nichž mluví svatý Pavel? Spíše hrozí, že se nás zmocní zoufalství, myšlenka,
že je zbytečné konat dobro, protože by ho nikdo neocenil a neuznal, jak čteme v knize Jobově: „Kdepak
je má naděje? Moje štěstí – kdo je uzří?“ (Job 17,15).
Tváří v tvář dramatům lidstva, zejména utrpení nevinných, se i my po vzoru některých žalmů
ptáme v modlitbě Pána: „Proč?“ Avšak i my můžeme být součástí Boží odpovědi. My, stvořeni jím
k jeho obrazu a podobě, můžeme být projevem jeho lásky, která dává zrod radosti a naděje i tam, kde
se to jeví jako nemožné. Připomíná mi to hlavního hrdinu filmu „Život je krásný“, mladého otce, který
s jemnocitem a představivostí dokáže proměnit drsnou skutečnost v jakési dobrodružství a hru, a tak
dává svému synovi „oči naděje", čímž ho chrání před hrůzami koncentračního tábora, chrání jeho
nevinnost a zabraňuje lidské zlobě, aby mu ukradla jeho budoucnost. Nejsou to však jen vymyšlené
příběhy! Vidíme to na životě mnoha světců, kteří byli svědky naděje i uprostřed té nejkrutější lidské
zloby. Vzpomeňme si na svatého Maxmiliána Marii Kolbeho, svatou Josefínu Bakhitu nebo blahoslavené
manžele Josefa a Viktorii Ulmovy s jejich sedmi dětmi.
Možnost zažehnout v lidských srdcích naději vycházející z křesťanského svědectví mistrně
vyzdvihl svatý Pavel VI., když připomněl: „Křesťan nebo skupina křesťanů se snaží chápat druhé lidi,
v jejichž společenství žijí. [...] Kromě toho z nich vyzařuje prostým a nevtíravým způsobem jejich víra
v hodnoty, jež přesahují jiné běžné hodnoty, a zároveň i naděje v něco, co není viditelné a co si lidé
neodvažují ani představit.“
3

„Malá“ naděje
Francouzský básník Charles Péguy na začátku své básně o naději mluví o třech teologálních
ctnostech – víře, naději a lásce – jako o třech sestrách, které kráčejí společně:
„Malá naděje postupuje mezi svými dvěma staršími sestrami
a nikdo si jí ani nevšimne. [...]
Je to ona, maličká, která táhne všecko s sebou.
Neboť víra vidí jen to, co je.
Ona ale vidí, co bude.
Láska miluje jen to, co je.
Ona ale miluje to, co bude...
Naděje vidí to,
co ještě není a co bude.
Ona miluje to, co ještě není a co bude.
[...]
Ona dává kráčet těm dvěma.
Ona je táhne.
A dává kráčet všem ostatním.“

(Kruchta tajemství druhé ctnosti, Milano 1978, 17–19).

3 Pavel VI., apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, č. 21, Praha, Zvon 1990.

I já jsem přesvědčen o této skromné „menší“, ale zásadní povaze naděje. Jen se zamyslete nad
tím, jak bychom žili bez naděje? Jak by vypadaly naše dny? Naděje je solí každodenního života.

Naděje – slunce, které osvěcuje noc
V křesťanské tradici velikonočního tridua je Bílá sobota dnem naděje. Je to něco jako
mezistupeň mezi Velkým pátkem a Velikonoční nedělí, mezi zoufalstvím učedníků a jejich velikonoční
radostí. Je to místo, kde se rodí naděje. Církev si v tento den tiše připomíná Kristův sestup do pekel. Ve
výtvarném ztvárnění to můžeme vidět na mnoha ikonách. Zobrazují nám Krista planoucího světlem, jak
sestupuje do nejhlubší temnoty a prochází jí. Tak tomu je. Bůh nejenže se soucitně dívá na naši smrtnost
nebo nás volá zpovzdálí, ale vstupuje do naší zkušenosti podsvětí jako světlo, které září v temnotách a
přemáhá je (srov. Jan 1,5). Dobře to vyjadřuje báseň v jihoafrickém jazyce xhosaštině: „I když naděje
usnula, touto básní naději probouzím. Moje naděje se probouzí, protože doufám v Pána. Doufám, že se
sjednotíme! Zůstaňte silní v naději, protože úspěch je blízko.“
Když se nad tím zamyslíme, byla to naděje Panny Marie, která stála pevně pod Ježíšovým křížem
a byla si jistá, že „úspěch“ je blízko. Maria je ženou naděje, Matkou naděje. Na Kalvárii „stála pevně v
naději proti vší naději“ (srov. Řím 4,18), nenechala ve svém srdci vyhasnout jistotu vzkříšení, které
zvěstoval její Syn. To ona naplnila ticho Bílé soboty láskyplným očekáváním plným naděje
a vnukla učedníkům jistotu, že Ježíš přemůže smrt a že zlo nebude mít poslední slovo.
Křesťanská naděje není lehkovážný optimismus ani placebo pro důvěřivce; je to jistota
zakořeněná v lásce a víře, že Bůh nás nikdy nenechá samotné a dodrží svůj slib: „I kdybych šel temnotou
rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou“ (Ž 23,4). Křesťanská naděje není popíráním bolesti a smrti,
ale oslavou lásky zmrtvýchvstalého Krista, který je stále s námi, i když se zdá být daleko. „Pro nás je
velkým světlem naděje a vůdcem v naší noci sám Kristus, protože je ‚zářivou jitřní hvězdou‘.“4

Živit naději
Když se v nás zažehne jiskra naděje, někdy hrozí, že ji zadusí starosti, obavy a povinnosti
každodenního života. Jiskra však potřebuje vzduch, aby mohla dál zářit a přerůst ve velký oheň naděje.
A je to právě jemný vánek Ducha Svatého, který naději podněcuje. My ji můžeme pomáhat živit různými
způsoby.
Naději živí modlitba. Modlitbou si naději uchováváme a obnovujeme. Modlitbou udržujeme
jiskru naděje. „Modlitba je první posilou naděje. Modlíš se a naděje roste, jde dál.“

5 Modlitba je jako
výstup do výšky: když jsme na zemi, často nevidíme slunce, protože obloha je zakrytá mraky. Když však
vystoupáme nad mraky, zaplaví nás sluneční světlo a teplo; a v této zkušenosti nacházíme jistotu, že
slunce je vždy přítomné, i když se všechno zdá být šedivé.
Drazí mladí, když vás obklopí hustá mlha strachu, pochybností a útlaku a vy už nevidíte slunce,
vydejte se na cestu modlitby. Neboť „i když mě už nikdo neposlouchá, Bůh mi naslouchat nepřestal“.6
Najděme si každý den čas, abychom tváří v tvář úzkostem, které nás přepadají, spočinuli v Bohu: „Jen
v Bohu odpočívej, má duše, od něho pochází to, v co doufám" (Ž 62,6).
4
František, apoštolská exhortace Christus vivit, č. 33, Praha, Karmelitánské nakladatelství 2019.
5
Týž, Katecheze, 20. května 2020.
6 Benedikt XVI., encyklika Spe Salvi, č. 32, Praha, Paulínky 2008.

Naděje je živena našimi každodenními rozhodnutími. Výzva k radosti z naděje, kterou svatý
Pavel adresuje křesťanům v Římě (srov. Řím 12,12), vyžaduje v každodenním životě zcela konkrétní
rozhodnutí. Proto vás vyzývám, abyste si zvolili životní styl založený na naději. Dovolte mi uvést příklad:
na sociálních sítích se zdá být snazší sdílet špatné zprávy než zprávy o naději. Proto vám předkládám
konkrétní návrh: snažte se každý den sdílet nějaké slovo naděje. Staňte se rozsévači naděje v životě
svých přátel a všech lidí kolem vás. Vskutku, „naděje je skromná a je to ctnost, na které se pracuje –
takřečeně – každý den [...]. Každý den je třeba pamatovat na to, že máme záruku, kterou je Duch Svatý,
jenž v nás působí maličkostmi.“
7

Zapálit pochodeň naděje
Někdy si večer vyjdete ven s přáteli, a pokud je tma, vezmete si chytrý telefon a zapnete si
baterku, abyste si posvítili. Na velkých koncertech tisíce z vás pohybují těmito moderními svítilnami do
rytmu hudby a vytvářejí tak působivou atmosféru. V noci díky světlu vidíme věci novým způsobem a i
ve tmě se objevuje rozměr krásy. Tak je tomu i se světlem naděje, kterým je Kristus. Kristem a jeho
zmrtvýchvstáním je náš život osvícen. S ním vidíme všechno v novém světle.
Říká se, že když se lidé obraceli na svatého Jana Pavla II., aby s ním mluvili o nějakém problému,
jeho první otázka zněla: „Jak se to jeví ve světle víry?" Také pohled osvícený nadějí způsobuje, že se věci
jeví v jiném světle. Vyzývám vás proto, abyste si tento pohled osvojili ve svém každodenním životě.
Křesťan oživovaný božskou nadějí je naplněn odlišnou radostí, která vychází
zjeho nitra. Výzvy a těžkosti tady jsou a vždy budou, ale pokud jsme obdařeni nadějí „plnou víry“, čelíme
jim s vědomím, že nemají poslední slovo, a sami se stáváme malou pochodní naděje pro druhé.
Také každý z vás jí může být, pokud se vaše víra stane konkrétní, spjatá se životem a osudy
vašich bratří a sester. Vzpomeňme si na Ježíšovy učedníky, kteří ho jednoho dne na vysoké hoře spatřili
zářit nádherným světlem. Kdyby tam nahoře zůstali, byl by to pro ně krásný okamžik, ale ostatní by
z toho zůstali vyloučeni. Bylo nutné, aby sestoupili dolů. Nesmíme utíkat ze světa, ale milovat naši dobu,
do níž nás Bůh nikoli bezdůvodně postavil. Šťastní můžeme být jen tehdy, když se
s bratry a sestrami podělíme o milost, kterou nám Pán dává den co den.
Drazí mladí, nemějte obavu sdílet se všemi naději a radost ze vzkříšeného Krista! Jiskru, která
se ve vás zažehla, opatrujte, ale zároveň ji rozdávejte; uvidíte, že poroste! Křesťanskou naději si
nemůžeme nechat pro sebe jako krásný pocit, protože je určena všem. Buďte nablízku zejména těm
svým přátelům, kteří se možná navenek usmívají, ale uvnitř pláčou, ochuzeni o naději. Nenechte se
nakazit lhostejností a individualismem; zůstaňte otevření jako řečiště, kterými může Ježíšova naděje
proudit a šířit se v prostředích, kde žijete.
„Kristus žije. On je naše naděje a nejkrásnější mládí tohoto světa!“

8 Tak jsem vám psal téměř
před pěti lety, po synodě o mládeži. Vyzývám vás všechny, zejména ty, kteří se věnují pastoraci mládeže,
abyste vzali do ruky Závěrečný dokument synody z roku 2018 a apoštolskou exhortaci Christus vivit.
Nastal čas, abychom společně zhodnotili situaci a s nadějí usilovali o plné uskutečnění této
nezapomenutelné synody.

7
František, Ranní meditace, 29. října 2019.
8 Christus vivit, č. 1.

Svěřme celý svůj život Panně Marii, Matce naděje. Ona nás učí nosit v sobě Ježíše, naši radost
a naději, a darovat ho druhým. Šťastnou cestu, drazí mladí! Žehnám vám a provázím vás modlitbou.
A vy se také modlete za mě!

Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 9. listopadu 2023, na svátek posvěcení lateránské baziliky

FRANTIŠEK