Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svárov

14. 8. 2009

 

Obrazek

 

Svárovská farnost

Výpis z publikace Posvátná místa Království Českého
Dr. Antonín Podlaha
Řada první, Arcidiecéze Pražská, díl VII, Vikariát Slánský - z roku 1913
 
V rejstřících desátků papežských uvádí se fara Svárovská roku 1352.
Působení kněží na zdejší faře a důležité události, jak se udály:
Do roku 1355 byl tu farář jménem Jan
1356-58 následuje Jan Beneš, 1358 Heřman Michalův z Prahy,
1373  Heřman ze Svárova
1382  farář Bartoloměj pronajal místní faru knězi Heřmanovi z Vysočan a roku
1382  směnil beneficium své s Frenclínem, oltářníkem při oltáři sv. Kříže v kostele                   sv. Michala ve Starém městě Pražském.
1394-1400   farář Svárovský Otto zemřel a o právo podací vypukl spor. Generální  vikář rozhodl ve prospěch faráře Jana ze Svárova
1400  klerik Mikuláš ze Svárova, ale byl mladý, a tak provedena dispens opatu  kláštera Strahovského Janovi
1403 kaplan Rostislav.
Na delší čas pak zprávy o faře Svárovské umlkají, pravděpodobně zde působili utrakvističtí kněží.
1608  zemřel farář ve Svárově Michal Werni.
Po obnovení katolického náboženství v Čechách zůstávala osada Svárovská bez vlastního duchovního správce. Kolem roku 1625 dal Florian Jetřich Žďárský ke kostelu Svárovskému přistavět kapli ke cti sv. Rocha a Šebestiána, patronů proti morové ráně.
Roku 1627 byla učiněna mezi generálním vikářem řádu Paulánského Fr. Richardem a panem Flor. Jetřichem ze Žďáru smlouva, aby jeden kněz a dva bratři řádu na faře Svárovské zůstávali a konali služby Boží v kostele ve Svárově i v kapli v Hájku.
Roku 1659 jednalo se o to, aby Svárov a Hostivice byly připojeny k faře Úhonické, ale nedošlo k tomu.
Kostel se roku 1662 líčí jako všechen zpustošený.
Roku 1672 administrovali farnost Svárovskou františkáni z Hájku.
Roku 1688 náležela osada Svárovská pod správu farářů Kladenských.
Roku 1691 přikázána byla farářům Tachlovickým.
Kostel Svárovský pustnul. Oltář sv. Lukáše byl odvezen do kostela Kladenského a kolem roku 1700 farář  Tachlovický Jan Jiří Teplický dokládá, že  se zde  bohoslužby konat nemohly.
Teprve roku 1717 byl kostel opraven a zčásti přestavěn a roku 1734 byla osada Svárovská od Tachlovic oddělena.  Za patronky Anny Marie Františky, vévodkyně Toskánské byla zřízena samostatná fara.
Prvním farářem se stal Karel Ignác Hladký.
Vévodkyně věnovala kostelu kalich a další dary a také dala v Římě posvětit jeden
z křížů papeži Benediktu XIII.
Následuje další soupis duchovních správců svárovské farnosti:
do r 1737 zde působil farář Karel Ignác Hladký
1737-42   farář Karel Schermer, v té době tu byl zřízen oltář sv. Jana Nepomuckého v kapli sv. Rocha a sv. Šebestiána. Obraz těchto světců byl zavěšen na stranu postranní.
1742  kněz Krištof Jan Foršt opatřil pro farnost dva dřevěné svícny, dva pěkné
 relikviáře, veliký obraz Panny Marie na dřevě pro boční oltář, varhany a další věci.
1749-67 kněz Frant. Procházka, 1767 -73 Jan Nep. Grim.
1768 byl kostel obnoven a zevně i uvnitř obílen. Také puklá věž od blesku byla  
 opravena.
1773 -84  Karel Stroem, 1784 Řehoř Benedikt Dobiašovský.
1786  byl kostel opraven a také kruchta byla rozšířena.
1788-1825 Frant. Ant. Hantschel obdržel ze zrušeného augustiánského kostela sv.  Václava nynější hlavní oltář. K poutní slavnosti sv. Lukáše pozval roku 1819 arcijáhna Paličského Ignáce Jaksche, jenž zde sloužil pontifikátní
 mši sv.  Založil zde také mešní nadaci.
1825-66 Benno Gaube, 1852 vykonal J. E.  kardinál Bedřich Schwanzerberg ve Svárově generální vizitaci, 1866-77 Alois Růžička, 1877 Josef Boehm,
1877-98    Matěj Petráš, 1895  vykonal vizitaci J. E. kardinál Fr. de Paula Schoenborn 
1898-1908 Alois Danada,  Frant. Sal Cikánek.
1909   byl kostel opraven a nově vymalován a téhož roku zde vykonal generální   vizitaci J.E. Lev kardinál ze Skrbenských
 
 
 
 
 

Obrazek

 
Farní kostel sv. Lukáše evangelisty
jest malá jednolodní stavba s věží v průčelí.
Zdivo lodi a věže pochází snad již z doby románské. Presbytář stejné šíře s lodí  byl nepochybně místo původní apsidy v době gotické přistavěn.
Kolem roku 1717 byl kostel opraven a z části přistavěn.
Trojboký závěr presbytáře s opěrnými pilíři v nárožích je jedinou nyní viditelnou známkou staré původní stavby. Vše ostatní bylo změněno při přestavbách vykonaných v 17.-19. stol.
Presbytář má klenbu valenou bez žeber. Vítězný oblouk je polokruhový. Loď má strop hladký.
Hlavní oltář je pěkný, barokní. Na něm uprostřed je obraz znázorňující, jak sv. Lukáš maluje podobiznu Panny Marie. Je to dílo F. Kuntze z roku 1790.
V nástavci je obraz Nejsvětější Trojice, po stranách stojí sochy Sv. Oylie a Sv. Kláry.
K jižnímu boku lodi je přistavěna   prostorná kaple s rovným stropem. V ní je oltář sv. Jana Nepomuckého, který je také znázorněn na oltářním obrazu.
Na boční stěně kaple je zavěšen obraz na plátně malovaný a na dřevěné desce nalepený: uprostřed sv. Šebestián, vlevo sv. Barbora, vpravo Sv. Roch. Patrně jsou to malby z původního oltáře.
Při nároží kaple a lodi chrámové stojí oltář Panny Marie s velikým na dřevě malovaným obrazem představujícím P. Marii jakožto orodovnici.
Ve zdi presbytáře jsou náhrobky.
Zvony: první je z roku 1867 a zhotovil jej Jos. Diepold v Praze, 2. pukl při zvonění proti bouřce r. 1777 a téhož roku byl přelit Mistrem A. Frankem, 3. ulitý 1690.