Jdi na obsah Jdi na menu
 


Manželství

26. 10. 2010

Obrazek

Manželství tedy není výtvorem náhody ani nevzniklo vývojem slepě působících přírodních sil. Je to moudré a prozřetelné ustanovení Boha Stvořitele k uskutečňování záměrů jeho lásky k lidstvu. Manželé usilují výlučným osobním darováním sebe, které je jim vlastní, o takové osobní společenství, jímž se vzájemně zdokonalují a spolupracují s Bohem na plození a výchově nových životů.

Pro pokřtěné pak manželství na sebe bere i důstojnost svátostného znamení milosti, poněvadž představuje spojení Krista a církve.

V tomto světle jasně vynikají charakteristické známky a potřeby manželské lásky, o nichž je třeba mít přesnou představu. Především je to láska plně lidská, to jest součastně smyslová i duchovní. Není to tedy pouhý výraz pudu nebo citového hnutí, ale též, a hlavně, úkon svobodné vůle. Taková láska se udržuje a roste radostmi a bolestmi každodenního života, takže se manželé stávají jakoby jedním srdcem a jednou duší a dosahují společně své lidské dokonalosti.

Dále je to láska bezvýhradná, to jest zcela zvláštní způsob osobního přátelství, v němž se manželé velkodušně podílejí na všem, bez nepatřičných výhrad nebo sobecké vypočítavosti. Kdo opravdu miluje svého manžela, nemiluje ho jen pro to, co od něho přijímá, ale pro něho samého. A dělá to s radostí, že ho může obohatit tím, že se mu sám dává.

Je to též láska věrná a výlučná až do smrti. Tak to chápou ženich a nevěsta v den, kdy na sebe dobrovolně a úplně vědomě berou úkol manželského svazku. Věrnost sice může být někdy těžká, ale nikdo nemůže popřít, že je vždycky možná, vznešená a záslužná. Příklad velmi mnohých manželů během staletí nejen ukazuje, že je ve shodě s povahou manželství, ale že je i zdrojem hlubokého a trvalého štěstí.

Konečně je to láska plodná, neboť není zcela vyčerpána vzájemným vztahem manželů, ale směřuje k pokračování a vzbuzování nových životů.

Z encykliky papeže Pavla VI. o předávání lidského života Humanae vitae, 8-9: AAS 60 (1968), 485-486

 

Svatost manželství a rodiny

Muž a žena dík manželskému svazku nejsou už dva, ale jeden: důvěrným osobním spojením a společnou činností si vzájemně pomáhají a prokazují službu, zakoušejí smysl své jednoty a den ze dne jí plněji dosahují.

Toto důvěrné sjednocení jakožto vzájemné darování dvou osob, a také dobro dětí, vyžadují úplnou věrnost a nerozlučnou jednotu manželů.

Kristus Pán této mnohotvárné lásce bohatě požehnal, neboť vytryskla z pramene lásky Boží a byla uspořádána po vzoru jeho vlastní jednoty s církví.

Jako kdysi Bůh vyšel vstříc svému lidu smlouvou lásky a věrnosti, tak nyní Spasitel lidstva a Snoubenec církve vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství. Nadále s nimi zůstává, aby tak, jako on miloval Církev a sám sebe za ni vydal, i manželé milovali jeden druhého ve vzájemné oddanosti a trvalé věrnosti.

Opravdová manželská láska má účast na lásce božské a mocí Kristova vykoupení a spásonosným působením Církve se usměrňuje a obohacuje, takže spolehlivě vede manžele k Bohu, pomáhá jim a dává sílu k plnění jejich vznešeného úkolu otce a matky.

Právě proto křesťanské manžele posiluje a jakoby posvěcuje zvláštní svátost, aby dostáli povinnostem a důstojnosti svého stavu. V síle této svátosti plní svůj úkol v manželství a v rodině a prodchnuti Kristovým duchem, jež naplňuje celý jejich život vírou, nadějí a láskou, spějí stále více k vlastní dokonalosti a vzájemnému posvěcení, a tím společně oslavují Boha.

Když rodiče dávají dobrý příklad a společně se modlí, také děti a všichni, kdo žijí v rodinném kruhu, snáze naleznou cestu k pravému lidství, k spáse a svatosti. A protože jsou manželé povoláni k důstojnosti otcovství a mateřství, mají svědomitě plnit povinnosti výchovy, zvláště náboženské, neboť ta je především úkolem rodičů.

Děti mají jako členové rodiny svůj podíl na posvěcení rodičů. Měly by jejich dobrodiní splácet opravdovou vděčností, úctou a důvěrou a v neštěstí i ve stáří při nich stát, jak se na děti sluší.

Gaudium et spes, n. 48

 

Příprava na liturgii svátosti manželství

Oddávající kněz nebo jáhen klade po homilii nastávajícím manželům tyto otázky:

N … a N …, rozhodli jste se uzavřít manželství. 
Ptám se vás před církví a před Bohem:
Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné?

                 Ženich a nevěsta odpoví: Ano.

Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost.
Ptám se vás před církví a před Bohem:
Zavazujete se k tomu opravdu na celý život?

                 Ženich a nevěsta odpoví: Ano.

Chcete založit rodinu.
Ptám se vás před církví a před Bohem:
Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona?

                 Ženich a nevěsta odpoví: Ano.


Oddávající kněz nebo jáhen vyzve ženicha a nevěstu:

Potvrďte toto své rozhodnutí podáním ruky a slavným slibem:


Ženich říká:
Já, N …, odevzdávám se tobě, N …,
a přijímám tě za manželku.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím,
a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Nevěsta říká:
Já, N …, odevzdávám se tobě, N …,
a přijímám tě za manžela.
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost,
že tě nikdy neopustím,
a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.

Potvrzení vzájemného souhlasu novomanželů knězem:
Před Bohem, před církví, před tímto shromážděním potvrzuji,

že jste řádně uzavřeli manželství.


Oddávající kněz nebo jáhen může položit ruku nebo štólu na spojené ruce manželů a pokračuje: 
Co spojil Bůh, ať člověk nerozlučuje.

Žehnání a odevzdání prstenů:
Kněz žehná prsteny: V tvém jménu, Pane, + žehná církev tyto prsteny;
sešli na ně své požehnání,
aby byly znamením dokonalé věrnosti:
Ať tvoji služebníci N a N ustavičně plní tvou vůli
a žijí spolu ve svornosti a vzájemné lásce až do smrti.
Skrze Krista, našeho Pána.

Odpověď: Amen.

Manžel navlékne prsten manželce. Může přitom říci:
N …, tento prsten je znamením věrnosti.

Podobně manželka navlékne prsten manželovi. Může přitom říci:
N …, tento prsten je znamením věrnosti.

 

Kde se podepisuje matrika, případně další dokumenty o uzavřeném manželství:

V nejednom kostele (bohužel), v našich zeměpisných šířkách a délkách lze vidět, že novomanželé podepisují matriku, případně další dokumenty o uzavřeném manželství na oltáři. Proto jsme se rozhodli reagovat na četné dotazy čtenářů našich webových stránek, zdali je to správné, či ne.

Odpověď lze snadno najít v Rituale Romanum, v části Ordo celebrandi matrimonium, kde se v čl. 78. píše: "Missa peracta, testes et sacerdos actum Matrimonii subscribunt. Subscriptio fieri potest vel in secretario vel coram populo; ne tamen fiat super altare."

Přeloženo do češtiny: Po mši novomanželé, svědkové a kněz podepíší dokumenty o uzavření manželství, což se může konat jak v sakristii, tak veřejně před lidmi, ne však na oltáři.

Z toho tedy plyne, že výše zmiňovaná praxe podepisování matrik na oltáři je zcela nesprávná a je v rozporu s předpisy příslušné římské kongregace. Připomínáme ještě, že uvedený dokument vyšel již v roce 1991. Za tak dlouhou dobu jeho existence by tento nešvar již nemusel být rozšířen v tak hojné míře, jak jsme toho svědky. 

 



Několik užitečných poznámek k manželství z hlediska kanonického práva:

Celý křesťanský život nese znamení manželské lásky Krista a církve. Již křest, který uvádí do Božího lidu, je svatebním tajemstvím: je takřka svatební lázní před svatební hostinou, eucharistií. Křesťanské manželství se tak stává účinným znamením, svátostí smlouvy mezi Kristem a církví. Protože manželství mezi pokřtěnými vyjadřuje a udílí milost, je pravdou svátostí nové smlouvy (KKC* 1617).

Manželský svazek, kterým muž a žena vytvářejí nejvnitřnější společenství celého života, zaměřené svou přirozenou povahou na prospěch manželů a na zplození a výchovu dětí, je mezi pokřtěnými povýšen na svátost. 

Proto mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí (Kán.** 1055).

Podstatnými vlastnostmi manželství jsou jednota a nerozlučitelnost, které nabývají v křesťanském manželství zvláštní pevnosti z důvodu svátosti (Kán. 1056).

Katolíci, kteří nepřijali svátost biřmování, přijmou ji před uzavřením manželství, jestliže je to možné, bez závažné nesnáze ( Kán. 1065 ).

Manželství se uzavírá ve farnosti, kde má některá uzavírající strana kanonické trvalé nebo přechodné bydliště… (Kán. 1115).

Manželství mezi katolíky nebo mezi stranou katolickou a nekatolickou pokřtěnou se uzavírá ve farním kostele… (Kán. 1118).

Církevní sňatek katolíka s nepokřtěnou s dispenzí je platný a nesvátostný.

Neplatné manželství je mezi dvěma osobami, z nichž jedna je pokřtěna v katolické církvi nebo do ní přijatá a neodpadla od ní formálním úkonem, a druhá osoba je nepokřtěná. Od této překážky se může udělit dispens až po splnění podmínek v kán. 1125 a 1126 (Kán. 1086).

Dovolení ke sňatku může udělit ordinář, jestli je pro ně spravedlivý a rozumný důvod; udělí je až po splnění následujících podmínek:

- katolická strana prohlásí, že je připravena chránit se nebezpečí odpadu od víry a poskytne upřímný příslib, že se ze svých sil bude snažit, aby všechny děti byly pokřtěny a vychovávány v katolické církvi;

- o těchto příslibech katolické strany se včas uvědomí druhá strana tak, že bude známo, že si je opravdu vědoma příslibů a povinností katolické strany;

- obě strany se poučí o účelu a podstatných vlastnostech manželství, které žádný z uzavírajících nesmí vylučovat (Kán. 1125).

* Katechismus katolické církve.

** Kodex kanonického práva; soubor právních norem katolické církve.