Drazí bratři a sestry!
Matoušovo, Markovo a Lukášovo evangelium shodně líčí událost Ježíšova
proměnění. Ta je Pánovou odpovědí na nepochopení jeho učedníků. Krátce předtím totiž
došlo k vážnému střetu mezi Mistrem a Šimonem Petrem, který poté, co vyznal víru v
Ježíše jako Krista, Božího Syna, odmítl jeho předpověď umučení a kříže. Ježíš ho důrazně
pokáral: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě,
neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské!“ (Mt 16,23). Následně „po šesti dnech vzal
Ježíš
s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami“ (Mt
17,1).
Evangelium o proměnění Páně se každoročně čte o druhé neděli postní. Během
tohoto liturgického období nás totiž Pán nás zve, abychom se s ním odebrali do ústraní.
Zatímco naše běžné povinnosti vyžadují, abychom setrvávali na svých obvyklých místech
a žili často opakujícím se, někdy až nudným každodenním životem, během postní doby
jsme pozváni, abychom spolu s Ježíšem „vystoupili na vysokou horu“ a prožili se svatým
Božím lidem zvláštní zkušenost askeze.
Postní askeze je závazek, který je vždy podporovaný milostí, že překonáme
nedostatek víry a odpor k následování Ježíše na cestě kříže. Stejně jako to potřeboval
Petr a ostatní učedníci. Abychom prohloubili své poznání Mistra, plně pochopili a přijali
tajemství jeho spásy, která se uskutečňuje
naprostým sebedarováním z lásky, musíme se jím nechat vést do ústraní a k výšinám,
odpoutat se od průměrnosti a marnosti. Musíme se vydat na cestu vzhůru, která podobně
jako horská túra vyžaduje úsilí, oběti a soustředění. Tyto požadavky jsou důležité i pro
synodální cestu, na kterou jsme se jako církev vydali. Prospěje nám, když se zamyslíme
nad vztahem, který existuje mezi postní askezí a synodální zkušeností.
Do „ústraní“ na hoře Tábor s sebou Ježíš bere tři učedníky, které vybral, aby se stali
svědky jedinečné události. Chce, aby tato zkušenost milosti nebyla osamělá, ale sdílená,
jako ostatně celý náš život víry. Ježíše následujeme společně. A společně, jako církev
putující v čase, také prožíváme liturgický rok a v něm i postní dobu a kráčíme s těmi, které
Pán postavil vedle nás jako spolupoutníky. Podobně jako při výstupu Ježíše a učedníků na
horu Tábor můžeme říci, že naše postní cesta je „synodální“, protože po ní kráčíme
společně, jako učedníci jednoho Mistra. Víme totiž, že Ježíš sám
je cestou, a proto jak v liturgickém životě, tak v rámci synody církev nedělá nic jiného, než
že stále hlouběji a plněji vstupuje do tajemství Krista Spasitele.
A dostáváme se k vyvrcholení. Podle evangelia byl Ježíš „před nimi proměněn: jeho
tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo“ (Mt 17,2). Zde je „vrchol“, cíl cesty.
Na konci výstupu, když jsou s Ježíšem na hoře, se třem učedníkům dostává milosti spatřit
ho v jeho slávě, zářícího nadpřirozeným světlem, které nepřicházelo zvenčí, ale
vyzařovalo z něj samotného. Božská krása tohoto zjevení byla nesrovnatelně větší než

jakákoli námaha, kterou museli učedníci vynaložit při výstupu na horu Tábor. Jako při
každé náročné horské túře nesmíme při výstupu spouštět oči
z cesty, ale panorama, které se otevře na jejím konci, překvapí a odmění člověka svou
nádherou.
I synodální proces se často zdá být namáhavý a někdy nás může odradit. Ale to, co nás
čeká na konci, je jistě něco úžasného a překvapivého, co nám pomůže lépe pochopit Boží
vůli a naše poslání ve službě jeho království.
Zkušenost učedníků na hoře Tábor je navíc obohacena tím, že se vedle
proměněného Ježíše zjeví Mojžíš a Eliáš, kteří představují Zákon a Proroky (srov. Mt
17,3). Kristova novost je naplněním staré smlouvy a příslibů, je neoddělitelná od Božího
příběhu s jeho lidem a zjevuje jeho hluboký smysl. Podobně i synodální cesta je
zakořeněna v církevní tradici a zároveň se otevírá novému. Tradice je zdrojem inspirace k
hledání nových cest, přičemž se vyhýbá protichůdným pokušením strnulosti a
improvizovaného experimentování.
Cílem asketické postní cesty a podobně i synodální cesty je proměna, a to jak
osobní, tak církevní. Proměna, která v obou případech nachází svůj vzor v Ježíši a
dosahuje se milostí jeho velikonočního tajemství. Aby se v nás tato proměna v tomto roce
mohla uskutečnit, rád bych navrhl dvě „cesty“, po kterých bychom mohli stoupat spolu s
Ježíšem a dosáhnout s ním cíle.
První souvisí s příkazem, který Bůh Otec adresuje učedníkům na hoře Tábor, když
rozjímají o proměněném Ježíši. Hlas z oblaku vyzývá: „Toho poslouchejte!“ (Mt 17,5).
První pokyn je tedy zcela jasný: poslouchat Ježíše. Postní doba je časem milosti do té
míry, do jaké mu nasloucháme, když k nám promlouvá. A jak k nám promlouvá?
Především v Božím slově, které nám církev nabízí
v liturgii. Nenechejme ho padnout na neúrodnou půdu. Pokud se nemůžeme vždy
zúčastnit mše svaté, čtěme si biblická čtení každý den, a to i s pomocí internetu. Kromě
Písma k nám Pán promlouvá i
v našich bratřích a sestrách, zejména ve tvářích a příbězích těch, kteří potřebují pomoc.
Chtěl bych však doplnit i další aspekt, který je v synodálním procesu velmi důležitý:
naslouchání Kristu se děje i skrze naslouchání bratřím a sestrám v církvi. Toto vzájemné
naslouchání, které je v některých fázích synody hlavním cílem, v metodě a stylu synodální
církve vždy zůstává nepostradatelné.
Když učedníci uslyšeli Otcův hlas, „padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš
přistoupil, dotkl se jich a řekl: ,Vstaňte, nebojte se!‘ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen
samotného Ježíše“
(Mt 17,6–8). Zde je druhý pokyn pro tuto postní dobu: neuchylujte se k religiozitě tvořené
mimořádnými událostmi a sugestivními zážitky ze strachu čelit realitě s její každodenní
prací, těžkostmi a rozpory. Světlo, které Ježíš ukazuje učedníkům, je předzvěstí
velikonoční slávy, k níž musíme směřovat, když následujeme „jedině jeho“. Postní doba je
zaměřena na Velikonoce: „ústraní“ není cílem samo o sobě, ale připravuje nás na
prožívání utrpení a kříže s vírou, nadějí a láskou, abychom dosáhli vzkříšení. Ani
synodální cesta by nás neměla klamat, že jsme již dorazili do cíle, když nám Bůh dává
milost některých silných zážitků společenství. I tam nám Pán opakuje: „Vstaňte, nebojte
se!“ Sestupme na rovinu a kéž nás prožitá milost posiluje v tom, abychom byli „řemeslníky
synodality“ ve všedním životě našich společenství.

Drazí bratři a sestry, kéž nás Duch Svatý v tomto postním období povzbuzuje při
našem výstupu s Ježíšem, abychom zakusili jeho božskou nádheru a posilněni vírou
pokračovali na cestě spolu s ním, který je slávou svého lidu a světlem národům.
Dáno v Římě u Sv. Jana v Lateránu dne 25. ledna, na svátek obrácení svatého Pavla

FRANTIŠEK